Dívej se na svět přes své srdce a dál.

O mně

Marcela Broumová
Vždy mě těšilo pomáhat druhým a svému okolí, protože jsem doma od svých rodičů byla tak vedená a stále jsem čekala na pochvalu a ohodnocení, které nepřicházelo.
Nedostatek sebevědomí, sebehodnoty a sebeúcty mě značně omezovalo, měla jsem pocit, že spoustu věcí nemohu dělat, protože na to nemám.
Postupně jsem začala navštěvovat kurzy a hledala sama sebe.
Hledala a hledala, až Universum řeklo: “Dost. Stále nechápeš?“

V té době, jsem začínala pracovat s metodou EFT a přišel ten zásah z čistého nebe - rakovina prsu. „Tak, a nyní se ukaž, co ses naučila a jak to s tou zodpovědností sama za sebe myslíš?“ šlo mi stále hlavou. Strach ze smrti a z toho, že neuvidím svého partnera, že nepoznám vnoučata od své dcery, že už nebudu moci sledovat svého vnuka, jak vyrůstá, že už nikdy nevkročím do svého milovaného lesa, abych si nasbírala houby. A tak jsem začala vše s pomocí metody EFT vyťukávat. A ejhle! Začala jsem věřit, že neumřu a zvládnu to!
Konečně jsem opatrně začala našlapovat na cestě sama k sobě. Začala jsem pohledem do svého dětství a na své rodiče. Vyrůstala jsem v absolutní nelásce, od rodičů a sebe samé. Tatínek byl o hodně mladší než maminka, takže se vše točilo kolem něho, a já cítila neustále odstrkování i to, že mě nikdo nechce přijmout, jaká jsem. Že je „nějaká“ láska, jsem se dočetla v pohádkách, až později v zamilovaných knížkách, a tiše záviděla. Maminka mi zdůrazňovala, jak je důležité pomáhat druhým a mít je ráda. Je přece sobecké milovat sama sebe. Tak jsem se rozdávala a čekala, až mě někdo bude mít rád. Upřednostňovala jsem neustále potřeby druhých, před vlastními. Potlačovala jsem emoce, „chovala“ jsem se tak, abych si lásku zasloužila. Díky EFT jsem ale došla k poznání, že jsem právě svým chováním umožnila své ponižování. Uvědomila jsem si, kolik bolu, utrpení, sebelítosti v té „chudince“ bylo!
Podařilo se mi přijmout maminku a tatínka, takové, jací jsou. Dělali vše podle svého nejlepšího vědomí tak, jak se to naučili od svých rodičů. Uvědomila jsem si, že oni možná měli dětství ještě těžší než já a odpuštění bylo na místě. Byl to velký krok, přijmout rodiče a tu svoji „chudinku“ v sobě a zároveň ji i propustit ze svého života.

Konečně jsem začala svobodně dýchat! S tímto pocitem volnosti jsem předstoupila před lékaře a řekla, že mám zodpovědnost sama za sebe i rakovinu, kterou jsem si svým chováním přivodila, a že vše zvládnu alternativní medicínou. Přišla sprška arogance, zloby, povýšenosti, že jsem si dovolila zapochybovat o důležitosti léčení klasickou medicínou. Vysloužila jsem si zápis: „Odmítá léčbu.“ A opět jsem měla co oťukávat. Přišly myšlenky: „Co když má pravdu, že to nezvládnu, on je lékař, autorita,“ a opět jsem měla pocit, že jsem na začátku. A zase jsem „navštívila dětství“ a hledala „něco“, co mi pomůže. Našla jsem si pocit, kdy jsem byla odvážná. Chránila jsem spolužačku, které se ostatní posmívali a já se za ni proti ostatním odvážně postavila. Ano, odvaha, to je to, co potřebuji. S odvahou si důvěřovat, že to dopadne dobře. Uvědomila jsem si, že když jsem se svým chybným chováním do šlamastiky dostala, že si zase musím pomoci sama. Podstoupila jsem operaci a ozařování, protože jsem to v dané situaci lépe neuměla. Dnes vím, že by se mi to i bez toho ozařování určitě podařilo. Ale jak se říká: „Po válce je každý generál.“

Vím, že milovat sama sebe je to nejdůležitější. Je v tom zakotvena sebehodnota, sebeúcta, sebedůvěra. Dívám se na svět jiným úhlem pohledu, i druhé vnímám jinak. Neodsuzuji je, ale přijímám každého takového, jaký je. Umět přiznat pravdu sobě, ať je jakkoliv nepříjemná, je první krok k nastoupení cesty ke svému nitru...
Když se dívám s odstupem deseti let zpátky, tak vím, že rakovina mi „nastartovala“ lásku k sobě, kterou jsem stále někde hledala, k zodpovědnosti sama za sebe a dovedla mě k úplné svobodě.

Nabízím i vám pomoc a sdílení vašich starostí, problémů a zároveň vás povedu na cestě za vaším zdravím a sebepoznáním.